Přestože jsem už jako malá toužila po dobrmanovi, momentálně vlastním tři kočky (které jsem posbírala během působení na veterině) a dvě fenky - akční jokšírku Bačkoru a miloučkou kříženku Mordičku (matka dobrmanka, otec výmarský ohař krátkosrstý).

Báča nezapře teriéří původ - krom štěkání, olizování mého nosu a válení se v polouschlých žížalách ji asi nejvíc baví cvičení různých blbinek. Nadšeně aportuje a nepohrdne ani stopou, bohuže vzhledem ke své výšce (nebo spíš nížce) jsou pro ní vhodné terény jen pár dní v roce.

S Mordou se věnujeme obedienci, sportovní kynologii a agility. Je výborně motivovatelná a snaživá, vyniká velikou ochotou ke spolupráci. Její jemnější povaha (až trubičkovitost) je naším limitem v disciplíně sportovní obrana, ale i tu má ráda a boj o peška ji baví, takže trpělivě trénujeme. Mordička má zájem o aport a s velikým nadšením stopuje (tam jsem bohužel limitem já, stejně jako v agility, které Morda miluje a na rozdíl ode mně pro něj má i nadání).

Se svými i ostatními psy se pokouším pracovat na bázi pozitivní motivace, což je, hlavně u Báči, někdy opravdu výzva, ale jejich nadšení při tréninku za to stojí.

Kostěj je můj první koucourek "za dospěla". Seznámili jsme se na veterině, kde on byl hospitalizován jako měsíční koťátko a já sestřička těsně po zkušební době. Díky tomuto “startu do života” ke mně hodně přilnul a chová se spíš jako pejsek.

Kazi a Koule jsou o poznání svobodomyslnější kočičí dámy, které momentálně s nadšením využívají možnosti žít jako polovenkovní kočky (ale minimálně dvakrát denně se vídáme u “polopenze”).