Články zobrazíte kliknutím na nadpis.
Jakkoliv je to k nevíře, já, stará konzervativní peciválka, jsem cestovala po Africkom kontinentu. Během tří tejdnů jsme okružní cestou projeli Namibii, Botswanu a kousíček Zambie. Formou článku na pokračování se s případným zájemcem podělím o zážitky z naší (z mého pohledu poměrně dobrodružné) výpravy.
Jak to celý začalo
Myslím, že před dvěma lety, když se Pepa vydal oslavit padesátku do JAR. Od tý doby v něm hlodalo pokušení se do Afriky vrátit… a tak vymyslel tuhle cestu. Občas si něco v tom smyslu broukal, ale jakožto kovaná zápecnice jsem to okamžitě pouštěla druhym uchem ven. Když mně došlo, že to myslí vážně, byla jsem lehce otřesena. Hlavně proto, že jsem si vůbec nedokázala představit takovou dobu bez holčiček...
Přípravy
Museli jsme sebou hodit, protože jsme chtěli celou výpravu zvládnout během listopadu (což je africkej květen) – pak totiž začíná období dešťů a to je cestovatelsky na prd. Naštěstí se rychle povedlo domluvit hlídání pro všecku drobotinu (Mordičky se ujali Goofyovi, Bačkory Péťa s Kulichem a koček kolektiv firmy Foch a sousedka Péťa – všem děkujeme!!!), takže už zbývalo jen vyřídit „pár formalit“ – pasy, mezinárodní řidičáky, očkování a víza, zarezervovat letenky, zabalit a odjet. Měli jsme na to tři tejdny.
Pas a řidičák jsem zvládla bez potíží. S očkováním už to bylo trochu horší, protože jsem, jako každej podzim (jaro, léto a zimu), bojovala s nějakou virózou, ale po paralenovo – vitamínový kůře se to trochu zlepšilo, takže jsme nakonec oba podstoupili kompletní očkovací základ doporučovaný do této lokality (žloutenku typu B a břišní tyfus a o týden později žlutou zimnici). V ordinaci pro cestovní medicínu jsme dostali i seznam léků doporučovanejch na cesty a recept na antimalarikum (preparát Malarone, které se dá užívat preventivně i léčebně).
Pro vstup do všech zmíněných zemí je zapotřebí vízum. Ani jedna z nich nemá v ČR ambasádu - namibijské vízum lze vyřídit ve Vídni či Berlíně (kam jsme se vydali my), botswanské v Londýně (to přivezl kurýr v pátek před pondělním odletem). Vízum do Zambie je možné získat přímo na hranicích před vstupem do země.
Zabalila jsem (díky mirce-h za inspirační seznam věcí a kuférek ). Nachystala jsem zvířatum krmení. Odevzdala jsem pejsky a ótéčko. Předala jsem Kostějíka a kočky. Po poledni nás Hanka odvezla na letiště…
Pondělí 8. 11. 2010
Do odletu bylo i po odevzdání zavazadel dost času, jehož většinu jsme vyplnili čekáním na svíčkovou v letištní restauraci a ve zbytku nakoupili noviny a časopisy na cestu.
Let do Londýna byl pohodovej, asi dvouhodinovej, dali nám svačinku, já si poručila džin s tonikem a dělala Pepíkovi chutě . V Londýně jsme museli přestoupit docela rychle, stihli jsme jen sendviče a Pepa kafe a už jsme stáli ve frontě na opravdu důkladný odbavení (v Praze i v Londýně si fakt dávaj záležet, všechno pečlivě kontrolujou – tekutiny, kompy, pásky, někdy i boty si musej lidi sundávat – díky bohu).
Do Johanesburgu (my světáci už říkáme „Joburg“ ) jsme letěli přibližně deset hodin, dostali jsme véču a mohli koukat na filmy nebo sledovat informace o letu (nebo „po chlapsku“ stíhat oboje – naštěstí v tomhle letadle měl každej cestující svojí telku ). Já koukala na Sex ve městě II., Pepík myslím na něco akčního. Celkem brzo jsem to zalomila a vzbudila se asi dvě hodinky před přistáním, akorát ke snídani.
V Joburgu jsme měli asi pětihodinovou pauzu, během který jsem vytvořila vídeo Šedky z posledních závodů, vypila kapučíno a chvíli zdřímla a už jsme frčeli dál, menším letadýlkem, opět pod hlavičkou BA. Po úspěsném přistání ve Windhoeku jsme vystoupili na rozpálenej asfalt místního letišťátka a naše dovča začala.
Úterý 9. 11. 2010
Už v Praze Pepa dohodnul, že z letiště nás odvezou přímo do půjčovny aut, kde převezmeme zamluvenej auťák a pojedem se ubytovat. Předání nakonec trvalo snad tři hodiny, vyplnili jsme dotazníky (všude se tu pořád vyplňujou dotazníky), zaměstnanec půjčovny nás seznámil se všemi náležitostmi, podepsali jsme papíry a následně nám předvedl fyzicky auto a ukázal veškeré jeho vybavení (od příborů, přes kanystry na vodu a naftu, kempingovej stůl s židličkama, kompresor, propanbutanovou láhev, spacáky, hever, zařízení na vyproštění z písku a milion dalších věcí až po stan, kterej je zabudovanej do střechy auta), popřál šťastnou cestu a vyrazili jsme.
Pepa se statečně chopil volantu vpravo a začla dobrodružná jízda vlevo . Jako loňská absolventka autoškoly jsem se myslím dokázala dobře vcítit do jeho pocitů – auto je těžký jako blázen, navíc plně naložený, takže se nerozpakovalo chcípnout, jakmile se mu něco nezdálo… plus do toho řazení levou rukou a sledování „obrácenýho provozu“… no prostě sranda. Ale zvládli jsme to a šťastně dorazili do zabukovanýho hotýlku The Elegant. V recepci jsem vyplnili dotazníky a mě poprvé přešel humor, když mně dala paní recepční podepsat papír, kde nám „důrazně nedoporučovali“ jít pěšky do centra, vycházet po setmění, nosit u sebe cennosti, včetně foťáku atd. Windhoek zřejmě nebude uplně bezpečný místo…
Nicméně bylo třeba dojet na nákup, protože jsme měli v plánu ve středu hned ráno vyrazit na cestu a potřebovali nějaký zásoby s sebou. Našli jsme teda supermarket, podařilo se nám i zajet do podzemního parkoviště a najít vstup do prodejny, ale… tam jsme zjistili, že právě zavírají (bylo sedm). V Africe totiž všechno končí se západem slunce, do té doby je třeba stihnout vyřídit vše potřebné. Nouzově jsme teda nakoupili u benzínky, vrátili se do hotýlku, dali si každej skleničku africkýho červenýho a šli spát.
Středa 10.11.2010
Ráno jsme posnídali v Elegantu, pak úspěšně trefili k obchoďáku v Pioneer Centru, nakoupili a vyrazili směrem Botswana. Pepa se lepší v ovládání vozidla. Cestou jme viděli jejich divoký prasata (menší než naše a s takovym pravěkym vzezřenim), ale nemam je zatím vyfocený. Stejně jako obrovskýho krásnýho ptáka (něco mezi orlem a pštrosem). Dalšího už jsme samozřejmě nepotkali . Čeho jsme ale potkali sakra hodně byly krávy, ovce, kozy, koně a osli, těsně kolem silnice aj přímo na ní. Hlavně večer v šeru to pak bylo občas docela nepříjemný...
Na hranicích jsme zase vyplňovali ty jejich dotazníky (na zadní straně jednoho z nich jsme se dočetli, že maj nejlepší systém monitorování pohybu osob na světě), opouštěcí v Namibii a příjezdní na botsw. straně (tam jsme panu úředníkovi nerozumněli ani slovo, což se nám rozhodně nesnažil nijak ulehčit…). Chvíli na to nás stavěla jakási kontrola (veterinary disease check point), jestli nevezeme maso. Během 550 km od hranic sem (do města Maun) jsme projížděli dvěma městečky (v jednou jsme tankovali do kanystrů a ve druhym – Ghanzi – vybírali z bankomatu) a minuli pár kempů, cestou byla slovy jedna křižovatka. Pepa měl původně vymyšleno, že na noc zůstaneme v Ghanzi, ale jelikož jsme tam dorazili už asi ve čtyři, nakonec jsme se rozhodli pokračovat dál do Maunu, i když to bylo, vzhledem k místní zvyklosti být na místě do setmění (cca 18, 45), trošku tip ťop.
Posledních asi 50 km jsme toho rozhodnutí kapku litovali – strašně rychle se setmělo a jak jsme se blížili k městu, začla přibejvat ta zvěř na silnici, takže jsme jeli fakt pomaličku a pořád stavěli… Do Maunu jsme nakonec dorazili asi v 19.45 za naprostý tmy (pouliční osvětlení tu a tam maj, ale nepoužívaj). Minuli jsme velkej „hotel“ hned na hlavní, o kus dál zastavili a snažili se pomocí GPS a průvodce najít něco menšího k ubytku, ne moc úspěšně… Nakonec, když už jsme byli rozhodnutí se do hotelu vrátit, jsme zjistili, že stojíme přímo před vjezdem do „Accomodation Alfa“ (v tý tmě to z pět metrů vzdálený silnice absolutně nebylo vidět) - vypadalo to sice jako ohrada z kůlů s hliněnejma chýšema, ale už jsme byli strašně mrtví, tak Pepa řek, že to zkusíme (já jsem se teda dost bála, ale mlčela jsem).
Paní na recepci nám předvedla klasickou ubytovací scénku (pak jsme jí v minimálníma obměnama viděli ještě mockrát) – Nedůvěřivě si nás prohlíží… Co chcete? Ubytování??? Tak to já se musim podívat, jestli tu něco máme… (důležitě se dívá)… Máme, ale stojí to peníze a musíte vyplnit toto (dotazníky)… Zajeli jsme dovnitř a tam to vypadalo trošku líp. Vyplnili jsme dotazníky, dali si sprchu, tousťák s paštikou a sýrem, víno a já čipsy, shlédli kousek místní „růžovky“, já dala pomocí systému redukcí a adaptérů dobíjet noťas a šli jsme spát. Na výběr bylo mezi dusnem a hlučnou klimoškou, kterou jsme nakonec vybrali (plus zapálená taková spirála na hmyzy), takže mam v krku takový sucho divný.
Čtvrtek a pátek 11. – 12. 11. 2010
Ještě se k tomu později vrátím.
Sobota 13. 11. 2010
Pršelo jen asi hodinku a hezky to osvěžilo vzduch. GPSka se nás pokusila (tehdá poprvé, teď už jsme zvyklí - pozdější pozn.) svést z cesty a zanechat v buši, ale prokoukli jsme jí - cesta byla furt horší a užší... Nakonec se jet dál už prostě nedalo, tudíž se vracíme zpátky na „hlavní“ (uválcovaná hlína). Najednou si všimnu strašlivýho, ukrutně hlasitýho syčení a vyděsim Pepana, že jsme píchli. Celí vystrašení kontrolujeme kola – na mý straně to není… na jeho taky ne… nesyčela pneumatika, ale ňákej hmyz z útrob buše !!! Tak jsme si oddychli, až jsme se z toho rozesmáli (pak jsme na to cestou narazili ještě několikrát a já se pokaždý lekám, co se děje, protože to je opravdu neuvěřitelnej rachot!). Nakonec jsme ale, přes veškeré nástrahy a samozřejmě po vyplnění nezbytného dotazníku, úspěšně překročlili South Gate – jižní bránu pro vstup do parku Moremi (Moremi game).
Prvním opravdu volně žijícím zvířetem, které jsme potkali, byla gazela impala. Byla daleko ve křoví a skoro nebyla vidět, ale já jsem byla tak nadšená, že vidím pravý divoký zvíře, že jsem fotila jako o život. Cestou jsme jich pak potkali ještě mraky a stejně jako místní krávy, osli, ovce a kozy mají nepříjemný zvyk vrhat se nečekaně pod kola našeho vehiklu.
Druhým fotoúlovkem byl párek lvů, ale ty nemůžu úplně počítat, protože jsme je neobjevili sami – viděli jsme takovej ten náklaďáček s turistama, jak stojí u křoví a něco pozorujou, tak tam Pepík zajel a byli tam, lioni ! Lvice měla obojek, to nevíme proč (možná ňákej monitoring?), a pěkně se vyvalovali ve stínu a odpočívali. Fotky jsou takový ňáký nemastný neslaný, lvi tam teda sice vidět jsou, ale nedalo se na tom nic moc vymyslet. Doufám, že se nám podaří vypátrat nějaký pohyblivější ... Po lvech jsme pak objevili ještě žirafy (ale byly celkem daleko a plachý) a zebry s hříbátkem.
Cesta po parku je dost obtížná, Pepík se snaží řídit co nejopatrnějc, ale i tak to s náma občas brutálně hází. Nakonec už jsme oba tak utrmácení, že se rozhodujem namísto původně plánovaného okruhu „ulovit“ poslední zvíře a jet se ubytovat. Jedeme jedeme a já najednou vytřeštim oči: „Ty vole – slon!“ A fakticky – po pravé staně buše vidíme napřed jednoho a za ním několik dalších kardinálních kousků. Fotíme a zíráme na ně se smíšenejma pocitama údivu a respektu a já su zvědavá, jak budou na naše auto reagovat. Nereagujou naštěstí nijak, cpou se větvema a listím . Asi po deseti minutách se odporoučej do lesa, my se otáčíme a vyrážíme směrem kemp seed Third Bridge.
V kempu máme místečko číslo deset a u vstupní brány nás paní hned po dotaznících () upozorňuje na zlodějské opice baboo (paviáni) a na povinnost zůstat po setmění ve stanu a nevycházet, i kdybychom slyšeli cokoliv. Kemp totiž není oplocený a veškerá divoká zvířata se po něm v noci promenují dle libosti (o čemž svědčí jejich trus na každém kroku). Opiček je v kempu opravdu hodně, což chápu jako fotografickou příležitost a hned po rozdělání „cirkusu“ (jak říká Pepa našemu stanu na střeše) se jich pokouším pár zvěčnit. V noci je vítr jako blázen a mává to se stanem tak, že musím nechat vedoucího zájezdu jít provést drobnou úpravu. Při té příležitosti jsme zjistili, že sousedi u vedlejšího stromu mají v jakési světelné zařízení na plašení divokých zvířat a ráno se shodujeme na tom, že to tu asi nebude taková legrace, jak si pořád myslíme...
Neděle 14. 11. 10
Hned brzo ráno, po snídani z vlastních zásob, vyrážíme doprohlédnout zbytek Moremi. Nakonec jsme se rozhodli, že to vezmem „horem“, přes North Gate. Zdárně projíždíme náročným terénem i nebezpečně vypadající obří bahnitou louží, fotíme zebry a v močálovitým jezírku vidíme dokonce odpočívající hipouše ! Akorát jsou skoro celí pod vodou a nemáme čas čekat na vynoření, protože bychom měli opustit park před jedenáctou hodinou.
Ovšem plány jsou jedna věc a realita věc druhá – po průjezdu jednou obzvlášť vypečenou úzkou zatáčkou zaslechneme zvláštní pleskavej zvuk – já doufala, že je to jen listí, jak se nám otírá o boky auta, ale bohužel – byl to zvuk uplně totálně vypustěný pneumatiky, ve který byla díra jako prase. Najdeme teda hever a Pepík se pokouší auto zvednout, ale pořádně nevíme, kam přesně ho umístit. Než to vykoumáme, objeví se za náma busík s turistama a jejich průvodce vyskočí a spolu s řidičem nám během chviličky kolo vyměněj (já z toho byla tak překvapená, že jsem to ani nevyfotila ). Všichni se divíme, jak veliká ďoura v gumě je… vzhledem k okolnostem musíme změnit plány a namísto severní brány zamíříme přes South Gate zpátky do Maunu (jediný „velký“ město poblíž), kde, doufáme, že seženeme servis.
V Maunu se ptáme po pneuservisu, ale je to trošku problém, páč je neděla a všude maj zavřeno. Nakonec nás osud zavane k opravně pneumatik přímo u silnice za benzínkou (kde maj k mýmu údivu i jakýsi přístroje). Opravář nevěřícně zírá na tu džuznu v gumě a rovnou říká, že tohle se opravit opravdu nedá. Zalepí ale dirku v pravé zadní gumě (Pepa už měl asi tři dny podezření, že tohle kolo uchází a tady, testem v sudu s jarovou vodu, se to potvrdilo) nějakou speciální hmotou, takže aspoň ta menší závada je vyřešená. Zatímco pán montoval kolo zpátky, podařilo se mně zachytit bezvadnou momentku, jak zpod slepice, která odpočívá na plácku vedle provozovny, z ničeho nic vykoukne a následně vyleze kuřátko .
Musíme tedy zůstat ve městě do pondělka, takže se jedeme ubytovat, tentokrát do Croccodaile campu, o kterém prý v průvodci píšou hezky. Lodge je útulně zařízená, má hezkej sprcháček a místo klimošky větrák. Dáváme si v místní restauraci večeři, africký víno a jdem spát.
Pondělí 15. 11. 10
Po snídani v Crocodaille lodge (po několika dnech NE anglická !!!) jsme vyjeli do prodejny Nissan, na kraji Maunu, hned za kruhákem. Pneumatiku neměli, ale nasměrovali nás do místní „průmyslové zóny“, kde bylo tyre servisů hned několik. Vybrali jsme dunlopáckej, v souladu se smluvníma podmínkama autopůjčovny Kea. Neměli sice přesně ten rozměr, kterej sme potřebovali, ale dali nám nějakej dost podobnej, kterej prej taky pasuje s tím železem uvnitř. Jsem zvědavá, co na to budou říkat v Kea při návratu auta. Každopádně teď máme opět kompletní sadu šesti pneumatik a můžeme konečně vyrazit do státního parku Chobe, kde máme pobyt na dnešek a zejtřek zamluvenej už z Prahy. Předtím se ještě stavíme ve Sparu doplnit zásoby a pak ve speciálním obchůdku s alkoholem (kterej se tu nesežene normálně v potravinách) kupujem šest piv a láhev červenýho.
Cesta do Chobe hezky plyne, míjíme pár elefantů a (pro mě) vzácnejch prasat, který ještě nemám pořádně vyblejsklý a povídáme si. Po příhodě s pneumatikou jedeme opravdu opatrně. Navzdory tomu se k nám řítí další problém, tentokrát ale spíš průser – najednou si Pepa všimnul, že strašně stoupla teplota v motoru. Okamžitě stavíme a nalézáme příčinu – voda z chladiče je kompletně fuč. Po odmontování plastového krytu podvozku jsme doma – v chladičový trubce vidíme dvě symetricky umístěný, dost velký díry.
Jsem naprosto šokovaná zjištěním, že náš terénní, pro pobyt v přírodě uzpůsobený a za tím účelem pronajatý automobil, má z plastu nejen kryt, ale i ty chladičový trubky!!! A co víc, vypadá to, že díry ve water pipe musely vzniknout vylomením něčeho (dost možná jednoho toho krytu), co bylo k tý plastový chladičový trubce přímo "přivařený". Máme ale neuvěřitelný štěstí v neštěstí, po cca deseti minutách přijíždí velký turistický auto se třema páry Němčourů a jejich průvodcem, kterej zkušeně koukne na ďoury a ujistí nás, že máme opravdu problém. Naštěstí je to muž činu a nabízí nám odtah do asi 30 km vzdáleného kempu Savuti (kde máme rezervovaný kemp site na dnešní noc), což rádi přijímáme. Záchranná akce probíhá bez dalších komplikací, akorát chudák Pepík se pořádně zapotil s přibržďováním nenastartovanýho auta.
Ženy v tažném voze na nás skoro celou cestu povzbuzujou smíchem a máváním, zatím co jejich muži nás natáčej kamerou přidělanou na stativu a vystrčenou ven z auta . Míjíme stádo zeber a těsně u cesty taky želvu, první a poslední za celou dovču. V Savuti nás vypřáhli a pokračujou dál za vlastním dobrodružstvím, zatímco my se registrujem, vyplňujem dotazníky a místní údržbář nám nabízí, že za šest set pul (asi 100 USD) díry zejtra ráno zalepí nějakym „spešl glů“. Vyjádřila jsem trochu obavy, jestli je taková oprava na pronajatym autě přípustná, ale jelikož on se tváří, že úspěch jeho návrhu je zaručenej a že takle opravuje auta naprosto běžně, nakonec souhlasíme. Rozděláme cirkus, jdem se osprchovat a strávíme nádhernej večer se zeleninovo-těstovinovým salátem a africkým červeným. V noci slyšíme řvát nějaký zvíře zpoza močálu, ale nedokážeme ho identifikovat.
Úterý 16. 11. 2010
Ráno vše probíhá podle plánu, snídáme míchaný vajíčka se šunkou, před půl osmou přibíhá údržbář a lepí dle dohody. Pak máme asi dvě hodiny času, kdy by mělo lepidlo vytvrdnout, kterej já využiju k focení místního hmyzu (baboo tady nemaji) a k přípravě na cestu, zatímco Pepík (už zkušeně) lehá pod vůz a montuje zpátky oba plastové kryty. Lepidlo zatuhlo, máme zabaleno, zkouška proběhla úspěšně, takže se nám oběma ulevilo a radostně vyjíždíme směrem na Kasane, což je asi 172 km vzdálené „větší“ město, kde máme v plánu nechat auto opravit v servisu. Přestala fungovat navigace, ale vzhledem k tomu, jak často lhala, to není až tak veliká ztráta.
Kolem půl jedný, asi deset kilometrů za branou Gchoha, znova vaříme, chladič je zase prázdnej a my v háji, protože tahle cesta je naprosto pustá (za celej den jsme potkali jednou auto)… Nedá dělat nic jinýho, než čekat, až někdo pojede kolem, mobily tu signál nemaj široko daleko. Zase jsme měli štěstí v neštěstí, asi po dvaceti minutách vidím ve zpětném zrcátku auto, které stavíme a vysvětlujeme... Francouz Michel zhodnotí situaci a nakonec navrhuje, že tu naše auto necháme a on nás odveze zpět na bránu Chobe, kdy by se snad měla dát satelitním telefonem přivolat pomoc. On i jeho manželka Fabienne jsou moc milí. Michel dokonce vyřídí i telefonát do maunské pobočky Key. Slíbili přijet a situaci nějak vyřešit, ale cesta k nám jim prej zabere 8 – 9 hodin. Michel s manželkou nás tedy odvezli zpět k autu, kde od tý doby čekáme, co bude. Naštěstí máme dost vody i jídla (stejně je takový vedro, že nemáme hlad), takže sedíme v autě a píšeme si deníčky.
Bohužel tu jako na potvoru nejsou žádný zvířata na focení (jen před chvílí si nás z dálky prohlížela žirafka), ani ptáci ne. Každopádně jsem zvědavá, co bude dál :-D. Vypila jsem poslední džin z letadla a Pepík plechovku africkýho piva. Pokoušíme se odhadnout, kudy pro nás pojedou a kdy by mohli dorazit. Před šestou se začíná šeřit, takže přemejšlíme, co dál, jak auto osvítíme, aby do nás někdo nenarazil (kdyby tude teda někdo projížděl…), jestli čekat v autě, nebo rozdělat stan a smířit se s tím, že přijedou až ráno za světla…
Nakonec přijeli dva borci (mladej černoch co neuměl slovo anglicky a míšenec neurčitého věku) v opráskaný tojotě, asi v půl sedmý (těsně před setměním). Mně se dost ulevilo, protože jsem měla strach, že buď přijedou někdy v noci nebo vůbec. Řekli nám, že ten „autorizovanej technik“ z Maunu dorazí až zítra ráno do Kasane, kam nás oni teď odtáhnou. Po zkušenosti se včerejším odtahem přes Chobe mně bylo jasný, že to nebude žádná legrace… a nebyla. Bylo to nejdelších stopadesát kilometrů mýho života. Přivázali nás „ne zcela pevně“ vypadajícím lanem, ten starší nastartoval, šlápnul na to – a lano bylo na dvě půlky. Pak přišlo na řadu lano naše (který se jim prve nezdálo) – to vydrželo určitě aspoň sto kiláků, než se přepálilo o pneumatiku. Celkově jsme ho navazovali a přepálili asi čtyřikrát, naposled cca 300 metrů před cílem. Cesta byla napřed uplně příšerná – hlubokym pískem, z kopce do kopce, oni to pálili jak draci, my za nima skákali a snažili se je nenabourat… nevím, jak dlouho tahle fáze trvala, ale přišlo mně to jako věčnost. Následovala cesta o něco lepší – stará, prašná, nevyasfaltovaná, jen uježděná, ale aspoň v rámci možností pevná (v tom smyslu, že jsme se nebořili do písku). Chlapíky to evidentně nakoplo, přidali plyn a mastili to jak po dálnici… problém byl v tom, že cesta byla hodně klikatá a my neviděli nic než zadek jejich auta, takže Pepa vůbec netušil, kam kdy (bleskově) zatočej, to bylo absolutně nepředvídatelný a strašně náročný na rychlost reakce... Poslední úsek (cca 60 km) jsme jeli po dobrý asfaltový silnici, ale tam jsem se zase bála, že to do nás někdo napálí, jelikož jsme nesvítili. Celá cesta byla brutálně prašná (takhle kompletně celá od prachu jsem nikdy předtím nebyla), takže jsem celou dobu kašlala a v kombinaci s přetrvávajícím nachlazením celkově nic moc (a to jsme ještě netušili, na kolik nás tahle „sranda“ přijde).
Před půl dvanáctou (tedy po necelejch pěti hodiných cesty) jsme dorazili do kempu „Toro Safari lodge“ v Kasane, kam nás hlídač nejdřív odmítal vpustit, protože mu náš příjezd samozřejmě po africku nikdo předem neoznámil, ale nakonec ho chlapíci přesvědčili a on nás nechal vjet do strašidelně vypadající „ohrady“. Tohle už ale známe a víme, že je takovej „africkej syndrom nočního pohledu na věc“ a ráno na sluníčku že vypadá i ta nejhorší díra o 300% líp. Střeženi asi ze dvou metrů hlídačem ve vojenský uniformě a vybaveným vysílačkou jsme rozdělali cirkus (já měla strach, že po nás zezadu skočí a zabije nás, ale nakonec nejen že nezabil, ale eště Pepovi posvítil mobilem na zámek od auta), provedli symbolickou hygienu (umývárna vypadala tragicky) a hned usnuli.
Středa 17. 11. 2010 (státní svátek :-)
Ráno jsme se probudili do slunečného dne. Vylejzáme ze stanu a jsme zvědaví, jak to tady teda ve skutečnosti vypadá. Každé „kemp site“ má svůj malinkej domeček s umyvadlem, sprchou a záchodem a ten vedlejší, u kterýho nikdo nebydlí, je mnohem lepší než náš, před kterým jsme večer zastavili, teče tam voda a dokonce i teplá, takže ho pojímáme za svůj. Posnídali jsme a teď čekáme, co bude dál, ti chlapíci, co nás táhli, nám večer slíbili, že si nás tu ráno někdo vyzvedne. Teď je půl jedenáctý a zatím nevyzved.
Já si fotim brouka a píšu deníček, zatímco Pepa neúnavně vymejšlí s pomocí map a průvodce další trasu (asi pro případ, že by někdo z Kea skutečně dorazil a dovezl nám pojízdný vůz … ) – měli bychom jet do přejet minitrajektíkem přes řeku Zambezi do Zambie, dorazit do města Livingstone, podívat se na Viktoriiny vodopády a pak pokračovat zpět do Namibie, do rezervace Etoša, kde jsou údajně kvanta zvířat, včetně šelem, kterejch sme doteď viděli jen malinko. Jsem hrozně ráda, že to všechno organizuje – vždycky si to načte v průvodci, doladí s mapou, pak mně to přednese, já to odkejvu a jedem. Lepšího ředitele zájezdu sem si vybrat nemohla .
Jelikož teď „mám chvilku času“ (), vrátím se zpátky ke dvoudenímu pobytu v Maunu (k tomu prvnímu). Z Alfa Accomodation jsme se přestěhovali do „Island Safari Lodge“ – krásného místa, kde krom chatičky/bungalovu/apartmánu – prostě lodge, což máme my, lze bydlet i ve stanu v kemp site. Lodge jsou rozeseté v hezky upravovaném „parčíku“ s udržovanými záhony, velikými stromy porostlými popínavými rostlinami, spoustou ptáků, těch místních „veverek“ a několika opicemi baboo, včetně jedné rodinky s opičátkem. „Přední“ hranice kempu je tvořena deltou řeky Okavango, kam se pořádají celodenní výlety na lodičkách za účelem pozorování vodních ptáků.
Naším cílem v Maunu bylo jednak trochu si odpočinout a aklimatizovat se po cestě a jednak vyjednat povolení pro návštěvu státního parku Moremi. Protože nevíme, co je k tomu potřeba a jak postupovat, jdeme se poradit do „cestovky“ Wild Travel, která má v Maunu sídlo a přes níž máme vyřízené povolení do parku Chobe už z Prahy. Zjišťujeme, že systém funguje následovně: nejprve je třeba zamluvit a zaplatit ubytování v kempu uvnitř rezervace na tu příslušnou noc/noci, které chcete v parku strávit. S potvrzením o zaplacení pak jdete požádat o povolení pro pobyt v parku na ty konkrétní dny (povolení na jeden den znamená od rána prvního dne do 11 hodin dne následujícího). Ubytování v každém státním parku zprostředkovává jiná a jinde sídlící organizace (firma, cestovka či jak to nazvat), takže v praxi to potom vypadá tak, že si člověk musí napřed zjistit, která společnost „obhospodařuje“ ten park, kterej si vybral (nám dali ve Wild travel takovej přehled), zajede si tam zaplatit to ubytování a s potvrzením se vydá na DWNP – tak se jmenuje ouřad, kterej povolení uděluje (Department of Wildlife a National Parks).
S těmito informacemi jsme se uchýlili do hospůdky Bon Arrivée (hned vedle Wild Travel), abychom naplánovali další dění. Rozhodli jsme se prohlédnout si trošku Maun, navštívit zdejší krokodýlí farmu a absolvovat to martýrium kvůli Moremi.
Maun je rozlehlý, takový podlouhlý město kolem hlavní silnice. Jak píšou v průvodci, není tu nic extra zvláštního, ale slouží jako jakýsi turistický/cestovatelský centrum, jako takovej výchozí bod (maj tu dokonce vlastní letiště). Je to na botswanský poměry hodně civilizovaný město, jsou tu hned dva supermarkety (samozřejmě Spar), spoustu dalších obchodů (koupili jsme pro mě klobouk a sluneční brejle), několik bank a bankomatů, benzínek, ale i různejch úřadů a vládních institucí. To je ale spíš v „centru“, podél silnice jsou rozesetý stánky, „provozovny“ a různý výrobny trochu divokýho ražení (postavený ze všeho, co bylo po ruce), strašně oprejskaný, často zamřížovaný.
Většinou je stánek prázdnej a obsluha leží vedle na zemi pod stromem a zvedá se, až když někdo přijde. Nejčastějc prodávaj chlazený nápoje (půllitrový vody či koly z takovejch těch termotašek), bonbóny a různý cukrovinky (naberou požadovaný množství ze sklenice, třeba od kafe), vyráběj různý věci ze zbytků a starejch věcí (například psí boudy a různý stolky ze starejch palet, konve a vědra z plechu atd.) nebo provozujou kadeřnictví či různý opravy (pneumatik, rádií).
Lidi tu bydlej buď v takovejch dost chatrnejch „domečkách“ nebo v hliněno-slaměnejch tradičních obydlích, celkově většinou vyhlížejících (podobně jako stánky) dost chudě. Co jsem ale nepochopila, je jejich oblečení a upravenost. Všude je tu spousta prachu, ale člověka ve špinavym nebo otrhanym oblečení jsme potkali jen naprosto výjimečně. Maunský holky jsou vyšňořený do moderních věcí jak modelky, děti v barevnejch oblečkách… tuhle jsem viděla holčičku v bílejch krajkovejch šetičkách, jak sedí a hraje si na hromadě písku/prachu. Skoro všude jsou vidět šňůry se sušícím se prádlem. Podle mě musej prát pořád.
Po obědě jsme se rozhodli jet omrknout tu krokdýlí farmu, co Pepa našel v průvodci. Našli jsme to lehce, zabušili na obří, těžký, ostnatym drátem obehnaný vrata a čekali. Za chvíli se objevil zaměstnanec, drobnej černoch, a začal nám cosi vysvětlovat, ne zcela srozumitelně, ale nakonec to vypadalo, že jsme se na něčem dohodli a že nás pustí dovnitř a ukáže jejich „croks“.
Procházeli jsme farmou a já se vyptávala, jak to tam chodí, kolik maj krokoušů, čim je krměj a tak. Krom jinýho jsem zjistila, že hovězí je v Botswaně drahý a docela nedostupný maso (jako pro lidi) a všechen ten dobytek, co potkáváme podél cest a na nich je evidovanej a každej zdánlivě bezprizorní kus má konkrétního vlastníka. Je docela vedro a když člověk trochu šmajdá a písek a prach mu „stříkne“ na nohu, tak to pěkně pálí.
Konečně dojdem na místo určení, jak by řekla navigace. Krokouši jsou rozdělení podle věku na asi pět kategorií, každá z nich má svůj vybetonovanej „výběh“ s bazénem. V případě zájmu (který nemám) si můžu za deset pul toho malýho pohladit. Naproti výběhům s dorostenci je jakási obrovská, dobře oplocená a zabezpečená „ohrada“, zarostlá rákosem a křovíma, kde žije asi 85 obrovskejch dospělejch chovnejch krokodýlů, od kterejch se odebíraj vejce před vylíhnutím. Někteří se povalujou poblíž plotu, vypadaj líně, ale když se pohnou, nedejbože zasyčej, tak člověka přejde legrace.
Ještě jsem si prohlídla takovou informační nástěnku, jak se líhnou „mláďátka“ apod. a už jsme vyráželi nazpátek. Cestou nám došlo, že ta úvodní debata byla asi o tom, jestli půjdeme celou tu pálivou štreku pěšky, což jsme si nevědomky vybrali, ale i tak to bylo fajn.
Kromě krokodýlí farmy a mokora jsme viděli ještě reklamu na ptačí safari a maunskou zoo. Ze safari se nakonec vyklubala jen upoutávka na průvodce a zoo jsme našli, ale byla zavřená. Odpoledne a večer jsem chodila po parku v kempu a fotila, hlavně opice.
Samotné vyřizování povolení se samozřejmě neobešlo bez zádrhele. Zdárně jsme dohledali místo, kde se rezervuje nocleh v Moremi, zaplatili a s potvrzením se vydali na „ministerstvo“, zaplatit povolení ke vstupu. Jenže, když jsme vylejzali před ministerstvem z auta, zjistila sem, že nemůžu najít ten potvrzovací papírek… takže jsme přehrabali všechny lejstra, nic nenašli a potupně se vrátili zpátky do cestovky poprosit o kopii účtenky. Na podruhý už jsme ho dovezli až na místo.
Ještě vtipná maunská historka, jak jsem se málem vdala. Jak tak projíždímě městem a koukáme kolem, najednou Pepa povídá – hele – rychlý svatby! A ukazuje na ceduli u cesty s nápisem „quick wedding a service“ a šipkou někam do křoví. Divila jsem se, že by v těchto končinách oddávali na počkání na základě tohodle poutače, ale v Africe je možný všechno asi, takže rozvíjím konverzaci na dané téma - Ty by sis mě tu vzal? No, když by to bylo rychlý a bez obštrukcí… Haha, tak to bych chtěla vidět. Zajeď k tomu! Vrátili jsme se teda zpátky a zjistili, že cedule nelákala na rychlý vdavky, ale na rychlý svařování (welding). Tak jsem ju alespoň vyblejskla.
Kolem půl dvanáctý přijíždí dvě auta s logem autopůjčovny Kea. Vystoupili dva pánové, představili se nám (jeden Gil, na jméno druhýho si nemůžu vzpomenout) a hned se jali zjišťovat stav našeho vehiclu a rozsah škod. Kontrolovali olej a další věci pod kapotou a vyptávali se na všechny podrobnosti, hlavně jestli jsme nejeli dál, když vylítla teplota motoru nahoru. S pomocí deníčku jsme všechno poctivě zrekapitulovali a zodpověděli, Gill ( kterej funguje jako technik Key pro Botswanu) to sepsal a vyplnil spoustu formulářů. Potom nám ukázali novej auťák - taky Nissan, ale tentokrát typ Hardbody (na rozdíl od King Cabu má podvozek z kovu, to bylo první, co jsme si prohlídli) – je to takový lepší ótéčko – těžký, robustní, všecko se v něm dělá ručně. Taky má lepší zavírání kufru a toho nákladního prostoru, rezervu vzadu na dveřích a dvě řadící páky (u bakeliťáku byly na všechno čudlíky). Celej auťák jsme pořádně prozkoumali a přestěhovali do něj veškerý naše věci, zásoby a vybavení.
Zaplatili jsme za nocleh, vydali se vstříc lepším zítřkům a já jsem doufala, že měl Gil pravdu, celou tuhle anabázi vyřeší bez problémů pojišťovna a v celé naší „wonderful“ dovolené z ní zůstane jen malinká tečička…
Z kempu jsme vyrazili na prohlídku města - chtěli jsme najít nějaké pěkné ubytování na jednu noc a hlavně se někde konečně v klidu najíst. Zvítězila pizzerie, která jednak vypadala "zdravotně nezávadně" a jednak se přímo před ní dalo dobře zaparkovat a sledovat auto přes výlohu (což je záhodno). Sice byla napůl v rekonstrukci, ale obsluha byla milá a jídlo dobrý a nic nám po něm nebylo.
Jelikož je Kasane v průvodci popisované jako turistická křižovatka se vším všudy, doufala jsem, že se nám podaří připojit se někde na chvíli na Internet, protože nám posledních několik dní prakticky nefungoval telefon a neměli jsme žádné spojení s domovem. Internetovou „kavárnu“ (rozumněj unimo buňku s několika opráskanými kompy) jsme našli celkem snadno díky barevnýmu poutači před supermarketem, takže jsem zavejskla a běžela k ní. Měla otevřené dveře, uvnitř seděly dvě ženy (asi obsluha, myslela jsem si) a koukaly na mě překvapeně, co že tam jako dělám.
Povídám: „Dobrý den, jsem tady dobře v internetové kavárně?“
Ony: „ Ano“ (ale furt se tvářily nechápavě).
Já: „Chtěla bych si zaplatit připojení na Internet, je to možné?“.
Ony: „Není“.
Já (pro změnu nechápavě): „V čem je problém? Internet nefunguje?“
Ony: „Ne.“
Já: „Aha, tak děkuji, nashledanou.“
Pak jsme se vydali hledat nocleh. Z průvodce jsem věděli, že zdejší kempy jsou spíš dražší, takže jsem byla zvědavá, co nás čeká za skvost. Volba nakonec padla na Kubu lodge, kde jsme (i vzhledem k ceně - za lodgi chtěli nekřesťanských 1000 pul) zvolili kemp site kousek od řeky. Cesta k ní byla ovšem prošpikovaná cedulema varujícíma před krokodýlama a hrochama, takže jsme to jen trochu omrkli a vrátili se k cirkusu. Přišel se nám představit zřízenec kempu, že nás bude přes noc hlídat. Udělali jsme si večeři ze zásob, já jsem v umývárce něco málo vyprala (stav našeho šatníku je už dost tragický) a chystali jsme se pomalu ke spaní, když znovu přišel ten hlídač a nabídl nám, že můžeme přespat v lodgi, jestli chceme, páč jsme byli jediní hosté v kempu a on by vlastně hlídal jen nás. Takže jsme zase všechno rychle zabalili a přesunuli se do lodge vzezření rotundy (kterou narychlo a ne moc dobře uklidili).
Čtvrtek 18. listopadu 2010
Ráno zabalíme, zapijem druhou dávku antimalarik a chystáme se na cestu do Zambie, kde máme v plánu prozkoumat Viktoriiny vodopády. Ještě v místní směnárně koupíme dolary, které jsou třeba na zaplacení zambijského víza, a můžeme vyrazit. Na botswanské straně jsme nakonec s pomocí úředníka vyplnili odjezdní formulář a přečetli si varování, že hraniční přechod je plnej kriminálních živlů, kerým nemáme věřit a nemáme se s nima bavit. Poradila jsem mladýmu turistickýmu párečku jak na dotazník a vydali jsme se čekat na trajekt(ík) zde zvaný „fery“, protože Pepík vymyslel cestu přes řeku Zambezi. Na břehu čekala dlouhá fronta aut (nevěřila jsem, že na nás někdy přijde řada), pěší cestující i skupinky pašeráků všeho možného. Vládl zde klasický africký „pořádek“ – všichni se snažili předbíhat a předjíždět a místní strážci pořádku (vévodil jim frajer s puškou ráže meruňky) to moc neřešili. Ta slečna (jak jsem jim poradila s dotazníkem) má pro strach uděláno a normálně se začla hádat s těma „strážema“, že nás všichni předbíhaj a domáhala se spravedlnosti. Když jsme se asi po hodině čekání nalodili, myslela jsem si, že nejhorší je za náma. Jakmile Pepa na lodi zaplatil převoz, okamžitě se na něj nalepil jakejsi místní chlapík, kterej mu „radil“ co a jak s vízem a nabízel pomoc s vyřízením všeho… pán v „plážový košili“, kterej měl na ferym auto vedle nás, nás taky hned varoval, ať tam nikomu nevěříme a všechno vyřizujeme v oficiálních úřadech. Než jsme přistáli u břehu, připluli k zádi trajektíku spojenci pašeráků a do svejch loděk z kmenů stromů překládali zboží. Největší masakr ale nastal, když jsme vystoupili a chtěli vyřídit hraniční náležitosti. Na všech předchozích úřadech i hraničních přechodech to vždycky vypadalo podivně, ale tady panoval neuvěřitelnej bordel. Měli jsme oběhnout asi pět úřadů, každej v jiný „budově“ (neoznačený, nepopsaný, špinavý, úzký, nízký, nudlovitý, polorozbouraný přízemní baráčkypostavený ze všeho, co si dokážete představit). Nechápali jsme, co se kde vyřizuje, takže jsme si stoupli do fronty a čekali, co po nás budou chtít. U prvního okýnka jsme za padesát dolarů koupili víza. Druhá úřednice nám vzala důležitej papír (Letter of autority) od auta a Pepův pas a poslala nás k jiný přepážce, kde jsme měli zaplatit poplatek „carbon fee“. Problém byl v tom, že americký dolary, který jsme měli, nechtěli a odmítali přijmout cokoli jiného než jejich (zambijskou) měnu, kterou jsme neměli. Pepa si teda vynutil vrácení pasu a vydali jsme se hledat směnárnu. Jakmile jsme vyšli z tohohle úřadu, vrhli se na nás veksláci, kteří nás celou dobu sledovali a vnucovali nám svoje „služby“, dost agresivně. Našli jsme sice budovu s nápisem „bureau“, ale vypadala tak opráskaně, že jsme nevěřili, že to může bejt legální instituce a hledali dál, takže oni nás dál pronásledovali a dotírali. Všechno se to odehrávalo na prašném prostranství ve čtyřicetistupňovym vedru. Najednou se vedle nás objevili nějací chlapíci v uniformě (jeden bys starší a měl hodně pestrý výložky) a odvedli nás na policejní stanici – opráskanej minidomeček o dvou místnostech – první max. 3x3 metry, v ní stůl a dva poliši (žena a starší chlápek) a v rohu na zemi leželi v poutech a svázaní navzájem k sobě nějací tři zajatci (vypadali zfetovaně), které jsme museli překročit, abychom se dostali do druhé místnosti asi 2x2 metry, kam se za náma nacpalo těch asi pět strážníků. Bylo tam samozřejmě strašný dusno. Já jsem vůbec nemohla uvěřit tomu, co vidím. Ten nejstarší (asi náčelník) nám řekl, že všichni ti lidi venku jsou kriminálníci a chtěj nás okrást a že máme všechno vyřizovat oficiální cestou a že ti jeho hoši (kteří byli ovšem k nerozeznání od těch pobudů, neměli žádný uniformy, žádný odznaky nebo průkazky, nic) nám poraděj co a jak. Poradili nám jít do toho „bureau“, tam jsme nakonec vyměnili peníze (za 5O USD jsme dostali 220 000 zambijskejch peněz, přičemž tam do nás další dva čumilové hučeli, ať si vyměníme víc, že tohle nám nebude stačit…) a vrátili se zaplatit carbon fee. Další nutností bylo vyřídit pojistku na auto, kde se celá situace opakovala, zase na nás pořvávali a vnucovali zprostředkování pojištění. S pomocí toho turistickýho kluka jsme nakonec vyřídíli i pojistku a pokračovali znovu na policejní stanic zaplatit pětidolarovej poplatek (doteď nevim za co) a dál na úřad R.T.A., tam se vyplnil formulář a zaplatilo dvacet dolarů (taky nevim za co). Pak nám zkontrolovali poplatek z feryho a nakonec papír, kterej sme dostali od tý druhý úřednice. Celý to trvalo asi dvě a půl hodiny a další dvě a půl hodiny jsem se vzpamatovávala z nejhoršího šoku. Na větší hrůzu si nevzpomínám.